NEJDE TO

Když slyším tahle dvě slova, vzpomenu si na mého tátu. Ten vždycky říkal Všechno jde, když se chce, jen malé děti se musí vodit. Časem jsem si k jeho slovům přidala Kdo chce, hledá způsob a ne důvod. Kdysi jsem si to někde přečetla a pak několik dní přemýšlela, jestli je to pravda. A dodnes se tím řídím. Dvě věty, díky kterým se překážky mohou stát výzvou, kterou chcete pokořit, metou, kterou je potřeba dosáhnout, nebo touhou Těm ostatním, kteří tvrdí, že něco nejde, dokázat, že se mýlí.

Pokaždé, když mi někdo známý vypráví, proč některé věci nemůže udělat, protože To nejde, tiše se usmívám nad jeho důvody, kterými se obhajuje a současně cítím, že ne že nemůže, ale vlastně spíše nechce... Ještě lépe řečeno Chtěl BY... ale nechce pro to nic udělat. Děláte to taky? Sníte o nejrůznějších věcech, ale nepustíte se do nich, protože to nejde? Protože to není jen tak? Protože to není jednoduché? Já to taky dělávala, ale pak jsem zjistila, že mám lepší možnost.

Zkuste hledat cestu. Když nebude schůdná, zkuste jinou, třetí, čtvrtou a nakonec uvidíte, že to nějak půjde. Protože... Všechno jde.

Tlustí mohou shodit, chudí mohou přibrat, nezaměstnaní mohou mít práci, uhonění životem si mohou odpočinout. Stačí chtít a hledat způsob. Vždycky nějaký existuje.

Já přijímám Nejde to jako výzvu. Mám na mysli reálné Nejde to, ne to, že zítra poletím na Mars. Ano, to je pravda, nemohu letět zítra na Mars, protože se tam ještě jen tak nelétá, ale třeba jednou :-). Mám na mysli plnění mých reálných snů, nápadů, cílů. Cíle zní moc svědomitě a zodpovědně a to se ke mně moc nehodí. Zůstanu u slova SNY. 

Když jsem byla na mateřské, věděla jsem, že zpět do práce nemůžu už jen proto, že nechci celý život vstávat o půl šesté ráno. To dokážou podle mě jen vymakaní roboti a nebo hodně disciplinovaní jedinci. Ani k jedněm se neřadím. Můj čas přichází až kolem osmé. A taky bych zřejmě nedokázala další roky plnit mnohdy nesmyslné úkoly velkého Bosse. První mateřská byla v pohodě, to si užijete, ale když přišel po dvou letech po dceři na svět syn, věděla jsem, že další tři roky jen mezi plenkami nezvládnu. Přišel nápad. Budu šít oblečení pro děti. Stejně obšívám půlku vesnice, tak to zkusím za peníze. Budu šít nejlepší tepláky pro děti široko daleko. Moje máma šila celý život ve fabrice, 1 kus za 30Kč a ten samý kus se pak prodával v obchodech za 800. Když jsem jí řekla o své skvělé myšlence, jak strávím zbytek života, řekla Kdo myslíš, že si to od tebe koupí, vždyť tě nikdo nezná, to není tak jednoduché, a vlastně se tak nějak smála...  Odezva známých byla stejná, jen měla jinou formu. České tepláky? Teď když si u Vietnamců můžeš koupit cokoliv za pár korun? Kdo si myslíš, že si půjde koupit tepláky za 250, když za ty prachy má u Vietnamců celou teplákovku? Ale já měla svou vizi, sen. Kvalitní tepláky, dražší, ale mnohem lepší, poctivé, české. A čím více se mi každý smál, jak jsem naivní, tím více jsem jim potřebovala dokázat, že to oni se mýlí. Byl to hnací motor, ale podařilo se. Mám stále co zlepšovat, ale už teď vím, že se mýlili a oni to vědí také. Mámu jsem později zaměstnala a pracovala u mne až do důchodu. VICTORY! 

Ale proč to vlastně píšu. Chci tím jen říct... Nenechte se odradit. Běžte za svým snem. 

Když se rozhodnete shodit pár kilo, nenechte se odradit tím, že se vám doma smějí, že chroupáte k večeři salát, zatímco oni si dávají řízky. Že se vám smějí, že vypadáte v tom běžeckém outfitu jako naducaná spermie, zatímco oni se válí na gauči. Nenechte si radit, co dokážete a co ne, protože tohle na nich nezáleží. Záleží to jen na vás samotných. A věřte, že většina lidí se vám směje jen proto, že se sami k ničemu rozhoupat nedokážou. Jejich smích je spíše závistí, že si dokážete jít za svým snem, zatímco oni stále stojí na místě.

Zkuste brát Nejde to jako výzvu.