PROČ?

Mohla bych psát o tom, jak šílené jsem měla ráno, protože budík nesplnil svůj úkol. O tom, jak jsem se snažila co nejrychleji vypravit a vůbec mi to nešlo, protože jsem byla úplně mimo z toho rychlého vstávání. O tom, jak jsem měla na každodenní ranní rutinu v práci místo dvou hodin jen jednu. Ale ne. Nakonec se všechno tak nějak zvládlo a okolo jedenácté mi dokonce začal pracovat i mozek. 

Napíšu raději něco o millionech bonbonů. Dnes za mnou přišla po obědě do práce moje dcera. To mě vždycky rozveselí, protože už je jakože velká. Bydlí se svým přítelem a snaží se dělat věci po svém. Jsem za to ráda, jen si stále nemůžu zvyknout, že už to není jako dříve. I když, popravdě, právě teď už je to parťák na cokoliv a na to jsem se vždycky těšila. 

Vždycky jí říkám Jsi moje nejmilejší, nejskvělejší, nejkrásnější, nejnejnej... dcera a ona mi vždycky s úsměvem odpoví Já vím maminko, jsem totiž tvoje jediná dcera. 

Ale proč vlastně vzpomínám tohle moje sluníčko? Moje dcera studuje oděvní návrhářství a od malička ráda kreslí. Miluji její obrázky. Ona vždycky říká, že to není ono, ale já myslím, že jsou krásné. Nejkrásnější. Někdy vám jich pár tady vystavím. 

Jeden z nich mě ale úplně dostal. Tři barevné bonbonky. Růžový, modrý a žlutý. Bonbonky, které má každý rád. Bonbonky s příchutí dle vlastní představivosti. Jednoduché, jemné a pro mne dokonalé. 

Ještě více mě dostalo, když jsem je od ní později dostala v růžovém rámečku. Můj první originál od mé dcery. 

Vždy, když se na něj podívám, vidím všechny okamžiky, co jsme spolu prožily, ty miliony malých sladkých sisinek, ale i hořkých hašlerek. A myslím na miliony další chvilek, které teprve přijdou. Už teď se těším.