PŘIMĚŘENĚ VĚKU

Když jsem se dnes po celém dni dopotácela z práce domů, nebylo mi nějak do řeči. Nejlépe sednout a hledět "do blba". To dělám, když mám všeho dost. Jenomže...

Sotva jsem za sebou zabouchla dveře, přiběhl syn v pyžamových kraťasech a bílé nažehlené košili s drobnými puntíky. Vidět ho jen od pasu nahoru, tak si ho i vyfotím. Můj výraz překvapení byl zřejmě tak silný, že jsem ani nemusela pokládat otázku ohledně jeho outfitu. No víš, právě jsem skončil důležitou online schůzi se skauty. Kluci říkali, že se mám slušně obléct. Tohle nevyžaduje komentář, takhle to dnes prostě je. Vždyť nohy nejsou přes webku vidět, že... Jenomže...

Nepřiběhl proto, aby se mi ukázal, jak hezky se nastrojil, ale proto aby mi plný emocí řekl, že bych se měla jít podívat do jeho pokoje. Zatkly mne smíšené pocity. Co asi uvidím? Nevěřím, že jakékoliv překvapení, které připravil, přebije naše věčné téma. Stále dokola řešíme, proč si neodnesl talířek od jídla, proč má na stole všechno (a tím myslím úplně všechno) a proč když má koš plný odpadků a kolem další tři igelitky všeho, co už dávno mohlo být v popelnici, proč to v ní vlastně není. Večer má být příjemný a uklidňující, takže tyto otázky večer strašně nerada kladu, ale když tam s ním sedím a povídáme si, nikdy si je neodpustím. Ale když si to přeje, jdu.

Než jsem vstoupila do pokoje, řekl mi "stále mi říkáš, že se mám chovat přiměřeně svému věku". A pak jsem to uviděla. Nic. Nikde nebylo nic. Žádné nádobí, žádný nepořádek, na stole jen notebook, počítač a věci s ním související a jinak nic. Papíry, sušenky, plechovky od pití, ponožky. Nic. Poličky urovnané, čisté, poloprázdné. A pak mě dorazil větou Podívej se do skříně. Jakože fakt? Teď večer? Do skříně se dívám fakt, jen když jsem na to psychicky připravená. Bývá tam všechno, co se mu nechce uklízet. Takový Sport Billyho vak. Ale dobře. Jdu na to. Otevřela jsem dveře od skříně a vidím urovnané knihy, hry, oblečení, v dolních policích poskládané náhradní povlečení, prostě všechno úplně uklizené.

Jakože co se ksakru děje? Chápete to? Přijdete na Apríla domů a všechno je jinak? Nemá to být naopak? Jakože vás vystraší, že je průšvih a pak řeknou Apríl, všechno je v poho? 

Uvidíme. Třeba byla Aprílová jeho poslední věta "Nějak mi ten nepořádek už delší dobu lezl krkem, teď už si budu uklízet, nemůžu žít přece jako prase."