#50 KDYŽ HOLKY STAVÍ

Už je to tady zase... jezdím se dívat na kontejner, sedím tam a přemýšlím, jak to všechno zvládneme. Je to stejné, jako když jsem měla strach, že ten starý dům nikdy nezbouráme, že to prostě nejde zvládnout. A už je pryč. Zmizel z povrchu zemského a byla to vlastně hračka. Asi jsem už taková. Než udělám první krok, vždycky to trvá, ale tak nějak vím, že to půjde. Jen začít... Tehdy přišla moje dcera a jen řekla, že to prostě zvládneme a pak už to šlo... a teď to bude nejspíše úplně stejné. Ona je zkrátka takový hnací motor, který mi dodá tu potřebnou poslední kapku odvahy a všechno odstartuje. 

Už jsme vybraly okna, tedy ten správný rozměr a asi i dodavatele... teď jen vzít flexu a začít řezat... uff... sbírám kuráž, protože když to začne, tak pak už to pofičí, stejně jako to bylo s demolicí, kterou jsme měly vlastně hned za pár týdnů hotovou. 

Moc by mě zajímalo, jestli je nás víc, co se bojí udělat první krok, co takhle váháme, než sebereme odvahu. A jestli máte vedle sebe někoho, kdo Vás vždycky nakopne a dodá potřebnou energii jít do toho po hlavě... Vy všichni, které sledujeme, mi připadáte, že přesně víte, co děláte, že se zkrátka nebojíte... nebo to tak není?